Víte, proč mě vlastně baví psát?

Půjdu na to trochu od lesa, kulišácky, uchopím lano na svém konci a budu rychle ručkovat zpět, tak neděsit se.

Velmi mě fascinují barvy. Tím mám na mysli kombinace barev, které se vzájemně prostupují a tvoří v celku něco naprosto pojmově neuchopitelného.

Když se řekne barvy, tak první moje asociace je Impresionismus obecně, Joseph Mallord Willam Turner, Vasilij Kandiskij a Maurice Ravel.

Impresionismus, Turner, Kandinskij a Ravel, co tyto věci spojuje, alespoň z mého subjektivního pohledu?

• Hra světla a stínu
• Barvy kam se podíváš (v případě Ravela, všude, kde slyšíš.)
• Abstrakce
• Dynamičnost a pohyb
• Prostor
• Lyričnost

A tím pádem už nejsme tak v lese hlubokém a hvozdnatém temnošálivém, ale pomalu jsme objevili krásnou a malebnou mýtinku s perlami vykládanou fontánou, kde je mé osobní zřídlo inspirativního Daimóna, který čeká vždy ve střehu, pro mě dosud nenapsaná slova, všelijak více zakalená či jemně prosvětlená.

Těch šest spojujících pojmových nádob, které jsem tady jazykově vypotil z mého osobního slovníku, je šest rukou mého psavého Daimóna, kdy každá ruka dělá to své a zároveň musí myslet i na celek.
Psát jako když olejomalbou či akvarelem vrháš svůj vlastní stín

Představím si, že jsem Monet a zatímco on pracoval např. na svých milovaných leknínech, já začnu bořit a tvořit slova. Představuji si, že píši, jako když malíři kreslí (v případě Ravela, jak on skládá).

Chci, aby má psaná řeč byla půvabnou souhrou těch šesti rukou byla pro tebe volně povznášející se a přirozeně plynoucí a především zvukomalebným tendrem.

Chci, aby má slova spoutali, alespoň pro ten malý magický moment, tvůj dech a tvé oči, a ty jsi ladně nasál nový obraz, který před tebou tvořím, jindy deformuji nebo jindy zase rekonstruuji.

Chci, abychom prostřednictvím mých slov, spolu mohli vést tichý dialog vzájemného snění. Chci, aby ty, kdo čteš, jsi přemýšlel a tím mi neviditelně odpovídal vlastními myšlenkami.

Chci, aby ti moje slova volně ukazovala svět z jiného pohledu, než třeba zrovna máš. Každým slovem, které přečteš, se změníš a já se změním též. Chci ti něco dát a od tebe zase něco jiného dostat.

Chci napsat slova, která budou na papíře vypadat jako pomalu rozvinutý vějíř všech barev, které známe i neznáme. Chci, abys ta slova mohl vyslovit nahlas, a oni ti zněli plným a hlubokým pevným tónem, který v tobě má zůstat věčně rozvibrován jako přitakání na zvolání samotného života.