Sergej Prokofjev - Symfonie č. 1 D dur "Klasická"

Prokofjev byl vždy prostě trochu raubíř a šibal. Kdybyste jen tušili, jakými studentskými kousky škádlil svého profesora, kterým nebyl nikdo menší, než samotný ruský majestát - Nikolaj Rimskij-Korsakov.

Kdyby Josef Haydn žil na začátku 20. století, tak u této symfonie by se snadno zakuckal blahem a možná, že by radostí i překousl v zubech dirigentskou hůlku. A říkal by si: "Hurá, konečně někdo, kdo nebere vše tak tragicky a posmutněle vážně.“

Voltaire by se zase rozněžnil nad humorně nápaditými melodickými eskapádami mladičkého Prokofjeva, řekl by: "Je v tom nadsázka, určitá něha a především zralost hudebního vyjádření.“ Diderot by pochválil přesnost a preciznost formy. Rousseau zase vyzdvihnul energičnost.

Co naplat, je to symfonie osvíceneckého ducha (jestli do toho sedí i poznatek, že Prokofjev v době komponování četl náruživě Kanta, to už nechám na rozvážení čtenáře), ale zároveň také prací dravou a plně střemhlav rozvířených hudebních protipohybů, které z mysli jen tak nesejdou.

Prokofjev vzal klasicistní lokny a příčísl jim trochu ironickou patku a pak dal vše vesele roztančit směrem ven do světa.

Jednou subtilní tóny a podruhé zase hlučné, se postupně spojují se svými bratry v rytmu a na duši posluchačově zanechávají radostný pocit, že mládí je věčné a život nemůže být nikdy propečenou koroptví zkaženého masa, ale bezbřehou nadějí v D dur.