Spěch jako běžná choroba člověka 21. století?

Každodenní životy některých lidí vypadají jako projížďka na třikrát zrychleném dětském kolotoči. Ráno vstanou a začnou vařit zkušenostní guláš, který je večer za slavnostních fanfár jejich myslí pořádně připálen. 

Psal jsem některých? Tak to pardon, myslel jsem nás všechny. 

Pokud člověk 21. století v něčem opravdu skvostně převyšuje jiná pokolení svých předků, tak to bude jistě v tom, jak umí náramně dobře spěchat. A protože víceméně neustále (až na pár světlých výjimek) žijeme, pracujeme a myslíme ve zrychleném modu, tak je naprosto logické, že nám to jaksi „nedocvakne“.

Proto, abychom si možná trochu pozvolna začali uvědomovat, že obecně spěcháme takřka se vším a ve všem, se musí stát jisté událostí, které mohou být jak obřích rozměrů, jako např. smrt blízkého člověka, kdy si uvědomíme to, že když jsme měli možnost s ním strávit více času, tak jsme si vždy našli „něco důležitějšího a akutnějšího na práci“, nebo události charakteru naprosto banálního, jako např. zapomenutí klíčů doma.

Ale obecně je jedno, po jaké událostní dálnice pojedeme, protože obě cesty vedou do stejného cíle, kde neonová cedule bliká s nápisem – spěch a obava, že nestihnu vše, co bych chtěl a tak jak bych chtěl. A protože, člověk je tvor značně inteligentní (i když se na to někdy tak úplně nezdá), vymyslel „šalamounské řešení“, které si vetloukl do hlavy a srdce – život je moc krátký a bez jisté dávky rychlosti ho nejde tak úplně naplnit, a tak budu přelétávat jako motýl od květu ke květu a spěch se za čas stane normou a vlastně mě to už ani nebude trápit, v té záplavě všech možných barevných květů.

Proč spěcháme?

Když si při hledání odpovědi na tuto závažnou otázku odmyslíme jedním šmahem takové ty povrchnější symptomy, jako je například to, že spěcháme, protože to chceme hodně stihnout, tak se možná dostaneme na dost „tenký led“.  Ale je to nutné už toho hlediska, že naše individuální a osobní důvody k tomu, proč se vlastně nemůžeme naplno ponořit do proudu přítomnosti a musíme tedy spěchat, abychom ten proud pracně doháněli, tak o ty nám teď nejde, protože my hledáme vůbec kořen toho všeho spěchu. A ten je daleko hlouběji v našem bytí a vědomí položen, než si možná dokážeme i představit.

Člověk spěchá, protože ví, že je v určité rovině smrtelný a konečný. Jednou vše skončí, a my nechceme odejít s tím vědomím, že jsme neprožili náš život naplno. Spěcháme, protože chceme být pořád něčím nehmatatelným tzv. pocitově plným, a to až po okraj. Proto často spíš také i připomínáme nádobu, kterou neustále vším možným přeléváme – a není to nějak ono.

A protože obecně člověk má také velmi často sklony „pendlovat“ vždy až mezi dvěma konci jedné přímky neboli dvěma extrémy a nikdy ne někde uprostřed ní, tak to podle toho pak také v dnešním století vypadá. Buď totiž teda naprosto nevědomě rezignujeme a jsme „zpomalení“ a v jistém slova smyslu něco na způsob „mouchy, snězte si mě“, anebo naopak značně „zrychlíme“, abychom byli ve všem nejlepší, vše věděli, vše slyšeli, vše ochutnali a všude byli. Najít mezi tím balanci je úkol, který není rozhodně dvakrát jednoduchý, ale ne nemožný.

Ale aby tedy nebyl nemožný, tak si musí nejdříve člověk uvědomit právě nejen individuální důvody, proč spěchá, ale také i (C. G. Jung by řekl, že by to uvědomění bylo na rovině kolektivního lidského nevědomí) ten nejukrytější moment v našem duchu a mysli – a to, že se bojíme smrti a de facto s ní nesouhlasíme, přijde nám nesmyslná a nespravedlivá. A proto jsme vytáhli s ní do boje a vyzbrojili se předně neklidem a spěchem, a hrozíce jí takto vystrkujeme bojovně bradu a tvrdíme, stihneme všechno, kvantita nad kvalitou.  

Co spěch podporuje?

Tak za prvé; lidská společnost sama, protože ve spěchu samotná žije (skládá se přeci z nás, spěchajících a netrpělivých lidí) a dále náš skrytý „vlastní hnací motor“ toho, že bychom toho měli opravdu hodně stihnout za ten krátký čas, než si pro nás přijde „zubatá“.

Pak tu máme masmédia, která nám se sebevědomím panelákového obchodníka s výhodnou elektřinou a plynem tvrdí, co máme dělat a jak máme myslet, moderní technologická zařízení, která nás den co den „otročí“, internety, které jsou založeny na tom, že s námi velmi rychle interagují a předávají naším smyslům informace rychlostí světla a my si k nim pomalu ale jistě budujeme posvátný vztah plný úcty a obdivu k jejich schopnostem, bohužel většinou nevědomě. Např. když napíšu do vyhledávače „Umberto Eco“, tak jsem - ani ne do 10 vteřin na stránce Wikipedie, kde mám vše o životě a díle tohoto spisovatele naservírované jak na podnose. Nemusel jsem skoro ani hnout prstem, ani o tom nevím, a vnitřně má Google můj posvátný obdiv.

Paradoxně, takovéto zjednodušení v získávání informací jen spěch mohou podporovat, protože budeme mít často nutkání nejít tak do hloubky a až ukojíme své „zvídavé“ chutě, tak jen přelétnout na další květ. Možná, že za jednu hodinu čistého času si stihneme přečíst něco málo i o 30 nejznámějších světových spisovatelů všech dob, vyspat se s 5 ženami za 1 měsíc a navštívit 10 zemí za 1 rok, to je cool, že?

Mimochodem telefony a dálnice nám měli pomoci překonat jisté vzdálenosti, abychom měli jako lidé na sebe více času. Čas nám sice spoří, ale rozhodně se nedá vážně říct, že by nám pomohli vytvořit o to větší blízkost mezi námi a životem. Uspořený čas totiž většinou svým spěchem a neklidem tzv. prošustrujeme ve věcech, u kterých pořádně často ani nevíme, proč že je vlastně děláme.

Jak se naučit přestat spěchat?

Napadá mě asi to, že jedině tím, že vědomě řekneme mnoha věcem „ne“ a budeme se snažit více soustředit na naší přítomnost a na věci, které jsou pro nás opravdu důležité. A pak taky si můžeme říci, abychom ten vnitřní popud ke spěchu zmírnili, že když to XY nestihneme, tak se přeci hned jen tak náš osobní svět nezboří.

Mezi další tipy může také patřit i to, že se budeme snažit praktikovat nějakou formu jógy či meditace, číst duchovní a sebe-rozvojovou literaturu atd., ale ani o to vlastně tak moc nejde, protože ani tyto věci nám vůbec nemusí dobře posloužit.

Ono obecně řečeno nám věrohodně neposlouží naprosto nic do té chvíle, dokud nepřijmeme již výše zmiňovaný kořen toho, proč a co nás tak moc nutí běžet životem a jeho událostmi jako splašení a divocí koně.

Moje nejlepší osobní zkušenost se spěchem?

Nejkrásněji to u mě vidím v hraní na kytaru. Když jsem začínal, tak jsem měl plnou hlavu všech těch Hendrixů, Blackmorů, Pageů, Claptonů, Hladíků, Santanů apod., a kdo hrál sóla nejrychleji, tak byl pro mě prostě Někdo. Prostě typický „kytarový komplex“ toho, že hrát sólo nejrychleji = nejlepší. Ale ono to tak samozřejmě úplně neplatí. Zase jde o to, aby rychlost kytarového sóla byla v jisté harmonie při hraní rytmu dané písničky. Vnímavý kytarista a obecně i jakýkoli hudebník je ten, který přemýšlí kdy hrát pomalu, rychle, středně, tiše, živě, hlasitě, anebo kdy taky třeba nehrát vůbec.

Ne že bych se svého „kytarového komplexu“ zbavil, to se říct rozhodně nedá, ale zase musím poznamenat, že někdy mám „světlejší chvilku“ a občas hraju opravdu hudbu. A kdybych vždy jen a jen spěchal, tak bych jistě takový pocit neměl. Takže asi tak :-)